Řecký filozof Epikúros strach ze smrti zkusil zahnat argumentem: „Smrt se nás netýká. Dokud jsme tu my, není tu smrt – a když je tu smrt, nejsme tu už my.“
To zní zcela logicky! Smrt je zkušenost, kterou neprožijeme. V tom stavu nikdy nebudeme jako vědomé bytosti. Když žiješ, smrt tu není; když umřeš, nejsi tu ty – takže se nikdy nesetkáte. Proto se smrti není proč bát.
Při své práci s onkologickými pacienty, kteří se blíží k smrti, profesor Horáček došel k následujícím úvahám. Strachu ze smrti dnes moderně říkáme emocionální distress. V nějaké podobě tento strach máme v sobě pořád, ale naše mysl je vybavena celou řadou velmi sofistikovaných obranných mechanismů, které nám umožňují po většinu dne a po většinu života na to prostě nemyslet. Nemyslet na to, že se všechno naše snažení a všechno učení relativizuje tím, že prostě jednou umřeme.
Tyhle obranné mechanismy – popření, sublimace a tak dále – přestanou fungovat, když to přijde skutečně, například když člověk ví nějakou onkologickou diagnózu. V Národním ústavu duševního zdraví, jehož je profesor od 1. záři ředitelem, se nyní snaží vyvinout metodu existenciální terapie, pochopitelně s využitím psychedelik, protože bez toho je takto velký problém velmi těžko adresovatelný. A právě v souvislosti s prací se svými klienty se začal zamýšlet nad tím, kde ten problém strachu ze smrti se vzal. A co s ním. Má to nějaké univerzální řešení, nebo nemá?
