„Vidím, že nemáte uklizený pokoj,“ poznamenal káravě doktor Peterson, když vkročil do kanceláře prezidentského mluvčího a uviděl popelník přetékající vajgly.

„Omlouvám se, pane profesore doktore,“ špitl Ovčáček rozpačitě, „to jsem tu zanechal na památku po našem panu prezidentovi. Neprodleně zavolám, aby to uklidili.“

„Aby to někdo uklidil za vás? To myslíte vážně?“ zachmuřil se psycholog. „Pojďte sem blíž, něco vám vysvětlím.“

Mluvčí k němu popošel dva kroky, uctivě se přihrbil a nasadil pozorný výraz. Ostražitý pozorovatel by však dobře poznal, že je připraven uskočit, kdyby mu autoritativní klinický psycholog chtěl třeba snad jednu natáhnout. Bůh ví, jaké metody ten slavný americký doktor ve své praxi vlastně používá.

„Co se tak hrbíte, člověče? Viděl jste někdy humra?“ zakřičel Jordan Peterson znenadání.

„Hu… hu… prosím?“ zakoktal Ovčáček.

„Humra! Stůj rovně, narovnej se! Znáte humry?“

„Pro… prosím?“ třásl se vyděšený mluvčí.

„Humry! Jíte v téhle zemi humry!? Mají klepítka! Jak se řekne humr česky?!“ zastřihal mu psycholog prsty obou rukou před nosem. 

„Prosím?“

„Humr se česky řekne prosím?!“ bouchl doktor pěstí do stolu,…