Winton změnil plány a odjel do Prahy. To, co tam našel, ho šokovalo. Československo bylo plné židovských uprchlíků prchajících před nacistickým pronásledováním. Po anexi Sudet v říjnu 1938 tisíce rodin utekly do Prahy, ale bylo jasné, že ani zde nejsou v bezpečí. Většina zemí měla zavřené hranice nebo přísné imigrační kvóty. Uprchlíci žili v provizorních táborech, v zimě, s minimem jídla a bez naděje na budoucnost.
Nejvíce Wintona zasáhly děti. Byly vystrašené, promrzlé a uvězněné v politice dospělých, které nerozuměly. Británie tehdy umožnila vstup neprovázeným uprchlickým dětem mladším sedmnácti let v rámci programu Kindertransport, ale ten se týkal hlavně Německa. Z Československa nikdo podobné záchrany neorganizoval. Byrokracie existovala, ale chyběl někdo, kdo by se pustil do skutečné práce.
Winton se rozhodl, že to udělá on. Nebyl diplomat ani humanitární pracovník. Byl to obyčejný makléř, ale rozuměl organizaci a vytrvalosti. Po návratu do Londýna proměnil jídelnu své matky v improvizované centrum záchranné operace. Psali dopisy, vyplňovali žádosti o víza, neustále kontaktovali úřady a hledali britské rodiny ochotné přijmout děti.
Na každé dítě bylo potřeba složit záruku 50 liber, což si většina rodin nemohla dovolit. Winton sháněl peníze, kde se dalo – od přátel, cizích lidí i drobných dárců. Přes den pracoval ve své běžné práci, večery a víkendy věnoval záchraně dětí. V Praze mezitím dobrovolníci sestavovali seznamy dětí, připravovali je na cestu a čelili bolestnému loučení rodičů s dětmi.
První vlak vyjel z Prahy 14. března 1939 s dvaceti dětmi. Cesta vedla přes nacistické Německo do Británie. Děti měly identifikační štítky a malé kufříky, rodiče zůstávali na nástupišti s vědomím, že své děti možná už nikdy neuvidí. Stáli před nemožnou volbou – riskovat, nebo poslat děti samotné do cizí země. Zvolili naději.
Na jaře a v létě 1939 následovaly další transporty. Každý vlak byl závodem s časem, politikou a byrokracií. Každý vyžadoval přesnou koordinaci víz, rodin i dopravy. Do srpna 1939 se podařilo vypravit osm vlaků, které zachránily 669 dětí.
Na 1. září 1939 byl připraven devátý vlak s 250 dětmi. Vše bylo zařízeno. Ten den však Německo napadlo Polsko a začala druhá světová válka. Hranice se okamžitě uzavřely. Vlak nikdy neodjel. Téměř žádné z těchto dětí holocaust nepřežilo – byly jen hodiny od záchrany.
Po válce se Winton vrátil k normálnímu životu. Sloužil v RAF, oženil se, měl děti a pracoval v různých zaměstnáních. O tom, co udělal, téměř nikomu neřekl – ani rodině. Uchovával si pouze album s dokumenty a seznamy dětí, které uložil na půdě.
Příběh zůstal skrytý až do roku 1988, kdy jeho manželka Grete album náhodou objevila. Uvědomila si rozsah toho, co její muž dokázal, a kontaktovala pořad BBC That’s Life!. Producenti připravili překvapení.
Dne 16. února 1988 seděl Nicholas Winton v publiku studia, když moderátorka Esther Rantzenová popsala muže, který zachránil 669 dětí – a odhalila, že je přítomen v sále. Poté se zeptala, kdo z publika mu vděčí za život. Lidé začali vstávat. Řady přeživších, dnes dospělých, obklopily muže, který je kdysi poslal do bezpečí. Winton seděl se slzami v očích a poprvé viděl skutečný dopad své práce.
Později získal řadu ocenění, včetně rytířského titulu. Když zemřel v roce 2015, těch 669 dětí mělo více než 6 000 potomků – generace životů vzniklých díky jedinému rozhodnutí.
Příběh Nicholase Wintona ukazuje, co dokáže jeden člověk, který se neodvrátí od utrpení a položí si otázku: „Co mohu udělat?“ Nebyl výjimečný postavením, ale činem. A právě tím změnil svět tisícům lidí – navždy.
Jako připomínku toho, že jedno gesto lidské vůle dokáže změnit svět, jsme na Štědrý den připravili rozhovor s 84 letou Lady Milenou Grenfell-Baines, rozenou jako Fleischmannová, jedinou Češkou se šlechtickým titulem a jedním z posledních žijících dětí, které statečný Angličan zachránil.
Zapamatujte si jeho jméno:
Nicholas Winton
Děkujeme za neocenitelnou pomoc Petře Malinové, Danu Kyzlinkovi a muzikálu Winton, Petru Kalouskovi a festivalu Meeting Brno a Muzeu Města Brno.
