Už delší dobu se zabývám zkoumáním nostalgických FB skupin typu „My – Husákovy děti a jejich rodiče, aneb – jó, to už bylo“ (154 tis. členů) a podobných. Principem práce sociálního antropologa je nezúčastněné pozorování – mezi což patří i nevnucování vlastních hodnot pozorovaným domorodcům. Což poctivě dodržuju, pouze jednou – když tam jakýsi bývalý pohraničník hrdě sdílel fotky z husákovských lepších časů na hraniční čáře kde byl on a jeho vlčák – jsem se jemně dotázal, kolik lidí pejsek potrhal… Schytal jsem za to pochopitelně kritiku ať si strčím svoje rady za klobouk, stejně tenkrát bylo bezpečněji, lidi měli práci atd atp.
Postupem času jsem ve zveřejněných postech vypozoroval určitý systém, a začal jsem je třídit do jednotlivých kategorií.
1. Bylo více volného času – to je kategorie první. Celkem logická, protože v době, kde nebylo možné jezdit do zahraničí a neexistovalo soukromé podnikání, věru nebyl žádný důvod, proč se udřít. V práci jste si odseděli svých osm hodin – ve spoustě pracovišť bylo jedno jak produktivně – a padla. Také neexistovaly mobily a domácí telefon byl jen pro prominenty, takže vás nikdo z práce neotravoval.
2. Byl větší klid – je druhá kategorie. Tak samozřejmě, vysílaly dva televizní kanály, tři rozhlasové stanice a vycházelo pět deníků, v nichž se povětšinou tisklo to samé. Zprávy podléhaly cenzuře, takže žádné velké vzrůšo republikou nehýbalo, vrcholem špatných zpráv byla černá kronika ve Večerní Praze, zprávy začínaly informacemi o letos opět rekordní sklizni. Rovněž zahraničí bylo pokryto předvídatelně – na východ dobře, na západ špatně, pokud se ve světě něco zlého odehrávalo tak v USA nebo v revanšistickém západním Německu.
3. Masové sportovní akce – oblíbené téma vzpomínek! Zatímco pro chartisty spartakiáda představovala totalitní propagandistický produkt režimu, v ostalgických skupinách často naleznete fotky z nacvičování nebo z různých brigád, kde se vždycky přihodilo „spousta legrace“. Plně to chápu – já sám jsem coby děcko chodil na lampionové průvody v předvečer svátku Velké říjnové socialistické revoluce a nijak jsem nevnímal, že oslavuji bolševický puč, hlavní starost jsem měl o to, aby svíčička dobře hořela.
4. Staré jídelní lístky – to je kategorie postů, u které se odehrávají úplně orgie komentářů na téma fialovy drahoty a rozkradení státu vůbec. Občas se ve skupině objeví nějaký mladý bloud, který se domorodcům snaží vysvětlit, že po přepočtení na reálný příjem je dnes guláš (podobně jako benzín) ve skutečnosti levnější. Se zlou se pochopitelně potáže! Toto racionální vysvětlení není tím, čím staré jídeláky tak přitahují. Hlavní je ten pocit, co by si mohl jeden dopřát, kdyby měl SOUČASNÉ PŘÍJMY v kapse a TEHDEJŠÍ CENY na lístku. I rozumný člověk tak jihne a při pohledu na nabídku socialistického pohostinství mu proběhne hlavou myšlenka: Inu, nebylo tenkrát všechno špatně…
S podobnými náladami si hrají i některé politické strany. Tak například Vidlák ze Stačilo! odbyl výročí srpnové invaze s tím, že za okupaci naše země zaplatila pouze „nějakou stovkou mrtvých z autonehod“, okupanti odešli a „všechno nám tady nechali“. To, že ekonomika stagnovala, do emigrace odešlo 250 000 lidí a byly promarněny jak talenty, tak schopnosti lidí, pochopitelně mlčí.
Existují důvody, proč když se díváme zpět, pamatujeme si pouze hezké věci. Fungují tam speciální psychologické vytěsňovací mechanismy a právě o nich si povídám s firemním sociologem Vojtěchem Bednářem v nejnovějším dílu podcastu, nazvaném „Proč volí Babiše a mají ostalgii“. Pro porozumění náladě obyvatelstva doporučuji jeho poslech všem.
90 minut o tom jak fungují lidské motivace a co čekat ve volbách. Nový díl.
P. S. Mimochodem – že si v tom lístku zálibně počteš i ty? 😉 Třeba takový gruzíňáček…
