A pak je zajímavý, jak mluvíme. Třeba chceme mluvit o migraci, chceme něco říct, a musíme vždycky nejdřív říct „ale já si nemyslím, že tohle, a taky si nemyslím, že tamto“, takže pět minut mluvím o tom, co jako si vlastně nemyslím, aby si náhodou někdo o mně nezačal myslet že jsem blbá, a pak teda teprve něco řeknu. Takovýhle tanečky kolem toho. Takže nějaký silnější tlak na to co se smí a nesmí říkat tu skutečně je, ty moby na sociálních sítích tu taky jsou (a nutno říct že jsou na všechny strany). A zároveň ale chci říct, že být součástí veřejnosti nikdy nebylo snadné.
Jaké filosofka dostává kapky, když z Filosofického ústavu přestoupila do Echa a zapojila se naplno do veřejné debaty? V novém dílu Eccentric podcastu dvě hodiny debaty o cenzuře, eutanázii i o tom, co Heidegger myslel pojmem „svědomí“ (konečně mi to někdo vysvětlil!
A co si myslí o Anně Hogenové?
